Dokáže si udržet osud ve svých rukou?

Romantický příběh z dávného Skotska vás padne.

Před dvěma lety překvapila. Kristína Brestenská, rodačka z Nitry, vystudovala veřejnou správu, regionální rozvoj, ale táhlo ji to k psaní. Už jako 8-9 letá si s kámoškami založili spisovatelský klub a když jí v roce 2018 vyšel první historický román Hrabat syn, byla to bomba.

Velký úspěch u čtenářek a tak následovaly knihy Ochránce, Strážce nevinnosti a V rukou nepřítele. Nyní jí vyšla pátá historická romance s názvem Na přání krále, v níž nás zavede do Edinburghu, sídla skotského krále Jakuba. A pozadí historických událostí rozehrála milostný příběh s dobrodružnou zápletkou.

„Přiznávám, že je to jediný můj příběh, při psaní kterého jsem si opravdu poplakala … epilog preplačem skoro vždy a celý J“ usmívá se Kristýna.

„Stala ses smyslem mého bytí na dvoře, potěšením pro mé oči i mou největší bolestí. A.“

Píše se rok 1503 a před hradem Dalkeith se shromáždily davy skotských šlechticů, aby přivítali průvod Markéta Tudorovna, která přichází jako symbol křehkého míru mezi Skotskem a Anglií.

Kirsteen MacLeodová z ostrova Skye vítá budoucí skotskou královnu spolu se svým otcem Normanem a bratrem Alexandrem. O pár dní dostane pozvání od krále Jakuba, aby s královským doprovodem odešla do Edinburghu a stala se dvorní dámou a společnicí mladičké Markéty.

Samozřejmě, královo přání je pro Kirsteen poctou, rozkazem i těžkou zkouškou zároveň. Na dvoře volných mravů bojují o její přízeň více šlechtici, ale krátce po příchodu jí začnou chodit dopisy od muže, který tají své jméno a varuje ji před nebezpečím.

Kirsteen je zmatená a vystrašená, taková čistá duše, která hledá upřímné přátelství a skutečnou lásku. Ale když se o ni nakonec začne zajímat sám král, přestává mít svůj osud ve vlastních rukou.

Jak přiznala autorka Kristína Brestenská, právě Kirsteen spolu s Elisabeth z knihy Ochránce jí nejvíce přirostly k srdci. Postavu hlavního mužského hrdiny odtajňuje až někdy v polovině knihy a najdete v ní ne jeden, ale hned dva milostné příběhy. Jeden skutečný a jeden vymyšlený … „Jednou z nejdůležitějších vedlejších postav je král Jakub, což bylo pro mě velkou výzvou. Ale nesmírně jsem si užívala, když jsem z něj vytvářela bytost z masa a kostí, „dodává autorka.

Začtěte se do romance Na přání krále:

1503, Skotsko
Pálící ​​paprsky srpnového slunce dopadaly na skotskou řeku Esk, která se skrúcala jako modro-stříbřitý had v zeleném údolí a větvila se na jižní a severní rameno. Při jejím nejmělčí brodu se shromáždily stovky lidí. Zlaté řetězy a drahé šperky se třpytilo na oděvech obecenstva, které se přišlo podívat na nevídané představení.

Po letech nepřátelství se zrodil mezi Anglií a Skotskem křehký mír a jeho zpečetění v podobě nové skotské královny cválali napříč celým Anglií až k hradu Dalkeith, vypínající se nad severním ramenem řeky Esk. Koně netrpělivě odfrkovali, šlechtici natahovali krky a tajili dech, kdy konečně zaslechnou dusot desítek koňských kopyt, vykazující příchod mladičké anglické princezny

Markéta Tudorovna a její doprovodu. Krásná dívka s vlasy jako ohnivé jazyky a smaragdově zelenými očima seděla na hnědém hřebci a provázely ji dva muži – otec Norman MacLeod a bratr Alexander. Když už měla pocit, že se země otřásá pod kopyty koní, naklonila se přes hřívu svého hnědáka a něco mu pošeptala. Kůň zastříhal ušima a pohodil hlavou.

„Kirsteen, co si tomu zvířeti řekla?“ Zeptal se Alexander. Kirsteen se ušklíbla a pohodila ohnivými vlasy. „Pouze pravdu.“ „No tak, Kirsteen, řekni mi to, dokud se zde objeví doprovod.“ „Jak znám tvou sestru,“ zapojil se do rozhovoru jejich otec Norman, „pošeptala svému hřebci, že ať tu o chvíli budou hoc i stovky dalších koní, on bude ten nejkrásnější. „Alexander vybuchl do smíchu a Kirsteen se na otce spiklenecky usmála.

S bratrem byli jako dvojčata. Byl od ní pouze o dva roky starší, měly podobnou barvu vlasů i očí, ale dokud Alexandrovy rysy byly ostře řezané, její tvář byla něžně srdčitá. Vtom se na zeleném svahu několik mil před nimi objevily dvě hnědé tečky, pohybující se takovou závratnou rychlostí, že se z nich co chvíli stali jezdci se zástavou sira Johna Douglase z Dalkeith. „Vracejí se Douglasovi zvědové, princezna už nebude daleko,“ ozval se jim za zády cizí hlas a všichni tři se za ním ohlédli.

Na koních za nimi natahovali krky dva mladí muži. První byl oděn v šedém brokátu, na prstech se mu třpytily zlaté prsteny s drahokamy a na opálenou tvář mu vrhal stín tmavý baret s perem. Druhý byl oblečen o poznání skromnější, kolem obličeje se mu vlnily neposlušné tmavé vlasy. „Smíme se k vám připojit?“ Zeptal se první z nich Normana. „Pokud si to přejete, ať je po vašem,“ souhlasil Norman a potáhl uzdu svého koně, aby mezi sebe a dceru pustil neznámého, na pohled velmi bohatého muže.